Ačkoliv nám dnes při řízení pomáhají systémy, o kterých jsme si před dvaceti lety mohli nechat jenom zdát, kvůli hustšímu provozu je riziko nehody stále velké. Většinou jde spíše o drobnější škody, stačí ovšem málo a pojišťovna vás poničený vůz označí za totální škodu.
Totální škoda neboli lidově „totálka“ se dělí na technickou totální škodu, která nastává v případě, že vůz kvůli míře poškození není možné opravit (například po nárazu do stromu). Druhým typem je ekonomická totální škoda, kdy náklady na opravu dosahují určité procentuální hodnoty konkrétního vozu (u havarijního pojištění je limit obvykle stanoven na 80 %).
U klasického povinného ručení je limit nastaven na 100 %. U starších aut přitom náklady na opravu byť i menších nehod klidně mohou přesáhnout zmíněných sto procent. Nový náhradní díl na 15 let starou ojetinu totiž může stát podobně či dokonce víc než na zánovní automobil. Navíc musíme brát v potaz cenu práce, která každým rokem stoupá. V servisech dnes za hodinu úkonu platíte vyšší stovky korun, u autorizovaných dílen prémiových značek dokonce i nižší tisíce.
Problém může nastat také u elektromobilů. Pokud je při nehodě poškozena dobíjecí infrastruktura uvnitř vozu, případně narušen akumulátor, může i na pohled bezvadné auto pojišťovna zcela odepsat. V takovém případě doporučujeme havarijní pojištění, které řidiče chrání i v případě, že k poškození vlastního vozu dojde jeho vinou. Tzv. havarijko se ovšem vyplatí prakticky každému majiteli nového či zánovního auta.
Moderní auta jsou totiž vybavena vyspělými světlomety, radary a ultrazvukovými senzory a dalšími prvky, které se mohou poškodit i v rámci klasické městské „ťukačky“. Na pohled nevinné poškození se proto může proměnit ve škodu v řádu desítek tisíc korun.
Zejména korejské automobilky jsou známé tím, že některé náhradní díly mají dražší než evropská konkurence. U kompaktního modelu za 650 tisíc se tak můžete setkat například s tím, že za jeden hlavní diodový světlomet dáte klidně 30 000 Kč. K jeho poškození přitom může dojít klidně na parkovišti před supermarketem nebo při srážce se zvěří. Minimálně v prvních letech si proto havarijní pojištění plaťte. Nebo si pro jistotu odkládejte peníze „pro strýčka Příhodu“, ideálně někam, kde se vám peníze budou zhodnocovat a kde budou rychle k dispozici.
Rozsah škody určuje likvidátor pojišťovny, přičemž náklady na opravu se poměřují s obvyklou cenou vozidla. Ta představuje částku, za jakou bylo možné vozidlo pořídit před škodnou událostí. V potaz se samozřejmě bere motorizace, výbava, kilometrový proběh, míra opotřebení a případné poškození v minulosti.
Hodnotu svého auta můžete v očích pojišťovny zvýšit například výměnou převodovku nebo generálkou motoru. V takovém případě si raději uschovávejte všechna potvrzení, kterými podobné úkony můžete pojišťovně doložit.
Jakmile pojišťovna rozhodne, že je automobil neopravitelný, stává se z něj vrak. I v tomhle případě ovšem nabouraný vůz nemusí automaticky zamířit na šrotiště. Různí „koumáci“ taková auta skupují za zlomek původní ceny, za pomocí levných dílů opraví a následně prodají. Setkat se s tím můžete například u novodobých amerických „muscle cars“, která ze Spojených států putují do Polska či Pobaltí, kde dostanou novou fazónu a následně zamíří na evropský trh. Signifikantním znakem takových aut je podezřele nízká cena. U ojetiny si proto vždy zkontrolujte původ (pokud to jde) a nezapomeňte na předkupní prohlídku v servisu. Poctivý prodejce by vám ji měl bez problémů umožnit (byť na vaše náklady).
Záleží na konkrétním případu. Velkou výhodu mají ti, kteří jsou manuálně zruční, rozumí autům a mají k dispozici adekvátní zázemí v podobě dobře vybavené dílny. A také jsou schopní si potřebné díly sehnat levněji.
Obecně se dá říci, že se totální škodu na autě vyplatí opravit v případě, kdy vstupy (cena havarovaného vozu, náhradních dílů a práce) ve výsledku nepřekročí odhadovanou zůstatkovou hodnotu vozu po opravě. Ta bude vždy mnohem nižší než u nebouraného automobilu. Ideální tak je, když si vrak pořídíte a opravíte pro sebe.
U elektromobilu situaci komplikuje potenciálně náročná oprava akumulátoru, který se navíc skládá také z ochranného/nosného rámu a periferií v podobě chlazení, dobíjecí infrastruktury a dalších. Kvalifikovaných „fachmanů“, kteří si s elektrickými auty vědí rady, je aktuálně ještě málo. A také chybí rozvinutá infrastruktura s náhradními díly z druhovýroby. Problém též představují stále drahé ceny bateriových článků, byť jejich ceny za posledních 15 let spadly zhruba o 90 %.
